Zasvěcení dinga si získalo srdce čtenářů Patnáctiletého kapitána Julesa Verna. V díle vynikajícího autora najdete příběh o neobvyklém psu, jehož hlavním stanovištěm je Austrálie. Toto je jedinečné zvíře. Navzdory skutečnosti, že se dingoes nazývají psi, neštěkají, ale mohou vrčet jako vlk.
Podle klasifikace „Karl Linnaeus“patří pes dingo do řádu predátorů, psů vlků. A pouze v poddruhu se objeví jméno dingo.
Nejběžnější stanoviště dingo se musí jmenovat Austrálie. Právě na tomto kontinentu najdete zvířata, která se nenacházejí na jiných kontinentech planety nebo jsou na jiných místech velmi vzácná. Kromě „zeleného kontinentu“se tato zvířata nacházejí v jihovýchodní Asii (Thajsko, Myanmar), jihovýchodní Číně, Malajsii, Indonésii, Borneu, Laosu, Filipínách a Nové Guineji. V těchto oblastech je však populace dingoů malá.
Austrálie je známá svou téměř úplnou absencí predátorů. V důsledku toho neměla populace dingo na tomto kontinentu žádné přirozené nepřátele.
Dospělý dosahuje v kohoutku 62 cm. Hmotnost někdy přesahuje 20 kg. Barva se pohybuje od světle hnědé po tmavě hnědou. Někteří jedinci jsou bílí nebo skvrnití. Psi tohoto poddruhu preferují noční životní styl. Dingo se zpravidla neshromažďují ve velkých hejnech (pouze 8–12 jedinců - takový počet těchto zvířat lze v hejnu pozorovat). Ale když mluvíme například o velké kořisti, která má porazit ovci z hejna, počet jedinců v hejnu se může několikrát zvýšit.
Tito predátoři žijí v jeskyních nebo norách. Matka krmí svá mláďata mlékem až čtyři měsíce a již ve věku jednoho roku loví dingo samostatně.
Tito psi jsou dostatečně rychlí. Dospělý na krátkou vzdálenost vyvine rychlost 60-65 km / h.
Dingové nepocházejí z Austrálie. Vědci tvrdí, že tento druh byl na „zelený kontinent“přivezen asi před 3500 lety z ostrovů indonéského souostroví.
